Rekapitulace z prvního dílu. Na internetu jsem našel článek o cestě do Srbska i zabalil baťoh a jel s deseti lidmi do vesnice jménem Hajdučice. Tam začalo mé dobrodružství. Více o začátku cesty zde:http://www.martinnepevny.eu/2016/09/17/vylet-do-srbska-jez-prinesl-zmenu-i/

A nyní příběh pokračuje.

Srbský Červený kříž, organizace která zajišťuje kroužky a mimoškolní aktivity v Srbsku.

Srbský Červený kříž, organizace která zajišťuje kroužky a mimoškolní aktivity v Srbsku.

„Zápis z neděle 14. srpna 2016 – třetí den pobytu“

„Krom ranního budíčku a snídaně s obloženými stoly nás tento den čekal celodenní výlet do okresního města Vršac vzdáleného čtyřicet minut autobusem. V tomto městě nás čekala prohlídka zdejšího muzea a jedné z velkých katolických katedrál v Srbsku. Bylo až překvapující, že i když není Srbsko členem Evropské unie, byly na těch budovách plakety s názvem financováno z fondů Unie.
Po prohlídce katedrály nás čekal výšlap na tamější hrad. Pro člověka po zranění kotníku hotový horor – proč ty hrady nestavěli níže. Šli jsme nejprve schody, schody, schody byly v kopcích, poté samotný kopec a hurá hrad – během cesty si nešlo nevšimnout, že jsou tam po cestě workoutová nářadí (kruhy, bradla, hrazdy). S příchodem na hrad začala hra s míčky a navigujícím parťákem, který vám pomáhal vzít míček a hodit ho po soupeřovi, protože jste měli zavázané oči. Po hře jsme s některými kluky vylezli na zeď asi od cimbuří toho hradu, pode mnou asi přes sedm či více metrů volného pádu a naproti vysílač. Splnil jsem si tam svůj několikaletý sen.

Zpátky už byla cesta těžší, protože skočit jsem nemohl, tím by došlo ke zhoršení kotníku, a navíc musel jsem jít jinou cestou, než jsem přišel na cimbuří. Takže jsem to vzal z jiného místa opačnou technikou výlezu, ovšem než jsem se k ní dostal, volali vedoucí, abych byl opatrný a šel jinak, ale já sám už nyní jako rekreační parkourista vím, co je vhodné. S bezpečným slezením té zdi všichni tleskali a byli ve velkém překvapení,že se mi nic nestalo. Po většinu dne jsme strávili na cestách po tamějším kopci a poznáváním města. Pozdě večer nás čekala hra „hledej významnou česko-srbskou historickou osobnost“. Za tyto osoby se vydávali naši instruktoři.“

Hrad nad městem Vršac, aneb schody, schody, schody k tomuto. :)

Hrad nad městem Vršac, aneb schody, schody, schody k tomuto. :)

Pohled z hradu na město Vršac.

Pohled z hradu na město Vršac.

Následující dny pobytu

Jelikož bych musel všechno vypsat, což by se vám jistě nechtělo číst, výše uvedené dny
byly tak jenom malou ukázkou celodenního programu. V následujících dnech probíhaly různé hry, poznávání česko-srbské kultury pomocí lidových tanců, písní, pití zdejšího alkoholu rakije a české slivovičky, tu přivezl jeden z Čechů, atp. A hlavně také díky různým výzvám a životním příhodám.

Zvláštní významné hry kurzu

Challenge (kdo řekl násobek 3 nebo v nějakém slově challenge a někdo jiný ho na to upozornil,
tak ten, co to pověděl, se musel dotknout nosu země),

Dřepkyns (kdo to slyšel, musel udělat dřep),

Štronzo (když někdo toto slovo řekl, všichni se museli zmrazit, kdo se pohnul během počítání,
dělal challenge),

Bafalo (když dotyčný pil alkohol či něco jiného a jiný člověk řekl dané slovo, musel dotyčný
vypít daný drink na ex).

Životní příhody

Nyní napíšu o dvou příhodách, které jsou jak srandovní, tak i zajímavé. První příhoda se uskutečnila v pondělí, čtvrtý den pobytu. Hrála se hra „chytni vodu do plastové čajové konvice, jež na tebe hodí tvůj parťák z týmu“. Po skončení této hry všichni byli mokří,
jen asi čtyři lidé nebyli. Vzal jsem svou konvici plnou vody a chtěl jí hodit do vzduchu a tím zamokřit ty, co nebyli od vody. V okamžiku hodu mi zůstalo držadlo konvice v ruce a konev točivým pohybem cestovala ke skupince a trefila mého spolubydlícího z pokoje do koulí. Ten si po dopadu konvice těžce sedl a lehl v krutých bolestech svého nádobíčka s výkřiky zničils mi potomstvo. Téhož dne jsem měl strach, aby nedošlo k balkánské vendetě, ale nakonec se všechno vyřešilo a se spolubydlícím jsme si z toho dělali srandu – po zbytek kurzu se držel ode mě na větší vzdálenost.

Druhou příhodou bylo se dorozumět s prodavačkou v obchodě, když jsem chtěl zjistit cenu čaje. Prodavačka nerozuměla ani anglicky, rusky, česky nebo slovensky. Nakonec po dlouhých
pěti minutách, kdy to bylo do nebe volající, jsem nakonec z ní vymámil cenu. Musela si však myslet
o mně, že jsem blázen s tím, co jsem s pantomimou ukazoval. Byla to zajímavá zkušenost
a divadélko. 😀

Změna začala

Během tohoto kurzu Time Machina, jež se konal v malebné vesnici Hajdučica, jsem došel k několika pro mě významným změnám, které ukázaly mé dlouho netolerované touhy a cíle.

Jednou z těchto věcí je touha cestovat – poznávat nové kultury, takhle přes různé dobrovolnické projekty, jako byl tento nebo je Erasmus plus, na nějž se chystám. Chci také cestovat
a při tom vydělávat nějaké peníze. Nevím jak toho dosáhnout nebo kde hledat, ale vím, že toho dosáhnu.

Druhou věcí je uvědomění si, že i když se z parkouru učím pohyby a dovednosti, co se mi líbí,
dělám jej méně a méně – dochází k pomalému rozchodu. Více se věnuji mým srdcovkám, bojovým stylům (Taichi chuan a jiné) a také vášni naučit se tančit klasiku, latinu a jiné. Je načase se přestat tvrdě držet starých věcí, které mě už moc nebaví a postoupit dál. Zvláštní, že takové věci si člověk přizná, až když navštíví jiné místo.

Po výlezu na cimbuří hradu, se musím podívat na tu krásu pod sebou. Dolů je to přeci přes 7 metrů.

Po výlezu na cimbuří hradu, se musím podívat na tu krásu pod sebou. Dolů je to přeci přes 7 metrů.

Třetí věcí je, že jsem velice rád, když můžu mluvit na veřejnosti a je to sklizeno potleskem.
Takže si pro sebe dávám výzvu mluvit pravidelně anglicky a vystupovat častěji s nějakým anglickým projevem před lidmi.

Vřele doporučuji vycestovat někam na něco takového. Poznáte nové lidi, novou kulturu s jazykem
a hlavně budete mít plno zážitků do konce života, které vám nikdo nevezme. 😀

 

Společenská fotka poslední večer pobytu

Společenská fotka. Poslední večer pobytu.

 

Poznávání Srbské kultury.

Poznávání Srbské kultury.

Všechno jednou musí skončit, aby začalo něco nového - poslední večer před odjezdem.

Všechno jednou musí skončit, aby začalo něco nového – poslední večer před odjezdem.