Od mé poslední mobility Erasmus v polském Gdaňsku uteklo mnoho měsíců. Proto jsem se rozhodl nadělit si menší dáreček za úspěšné zvládnutí semestru. Tento dáreček byl podmíněn i neustálou motivací ze strany učitelů, aby studenti jezdili na Erasmy a poznávali nové kultury.

„Sedmimílové boty, nažhavte podrážku!“

Psal se březen roku 2017, chytala mě cestovní horečka, i vrhnul jsem se znovu na internet a na stránkách www.brnoforyou.cz našel nabídku na mobilitu Erasmus „City Bound – Training for Youth Leaders“, jenž se má konat v Berlíně od neděle 19. března do neděle 26. března. Přihlásil jsem se na poslední chvíli a byl vybrán několik dní před odjezdem. Narychlo se všechno zařídilo – děkuji všem svatým za existenci společnosti Student Agency a její dceřiné firmy Regiojet a za jejich levné, kvalitní a přívětivé cestování.

Kvůli své cestovní horečce jsem ani nemohl dospat; jako mumie jsem v neděli brzo ráno, kdy celý Havířov ještě spal, nastoupil do žlutého vlaku. Po cestě jsem poznal skvělý pár z Ostravy, který mi zpříjemnil cestu. Po příjezdu do Prahy jsem přesedl na žlutý autobus směr Berlín a okolo 17. hodiny večerní přijel na autobusové nádraží v německém hlavním městě – ještě že mě stevardka zachránila před dřívějším vystoupením na jiné zastávce (jinak bych byl jen další ztracený turista v neznámem městě). Jak všichni víte, rusky se domluvím, anglicky umím velice špatně (ale též se domluvím), ale šprechtit německy vážně nedokážu. Začalo skutečné dobrodružství, jak se dostat na místo určení.

„Panebože, já se ztratil a nikdo mi nerozumí…“

V pokynech stálo: z nádraží musíte autobusem 104 na Halansee a odtud autobusem X10 nebo M29 na Roseneck. Z Rosenecku 12 minut pěšky a jste na místě. To je jednoduché, to najdu hned – realita byla bohužel jiná. Od začátku cesty se hromadily jen samé problémy…

Prvním malérem byla skutečnost, že místo správných bot jsem si ráno ve spěchu obul boty s dírami v podrážkách a v době mého příjezdu do Německa celý den pršelo.

Druhým problémem byla jazyková bariéra mezi mnou a Němci. Dostat se z autobusového nádraží bylo největší dobrodružství, které jsem kdy zažil. Když jsem přišel do informačního centra, chlap se mnou prohodil dvě slova anglicky a německy mě odkázal kamsi do neznámých míst. Nebýt mladé dívky, jež vládla němčinou, dodnes nevím, kde zastávky jsou. Ovšem našel jsem jenom stanici směřující na opačný směr. Tu pravou mi pomohl najít Rus žijící v Berlíně. Poté, co jsem dorazil na správnou zastávku, šlo vše víceméně v klidu, až do příjezdu na Roseneck. Bylo právě 18 hodin večer.

Berlin's double decker

Nastal třetí problém – jak se dostat na místo určení v lese? Když mladý cestovatel vystoupil na zastávce Roseneck z autobusu, zeptal se anglicky asi sedmdesátileté dámy, kudy tudy na dané místo, nacházející se vedle tenisového kurtu. Paní odpověděla: „Nevím, běžte na benzínku, tam Vás nasměrují.“ Na benzínové pumpě opáčili: „Jste ve špatné části Berlína, máme jiné směrovací číslo, než máte napsané Vy.“ Mladý cestovatel se vydal dále. Při své cestě neznámem navštívil restauraci pro bohaté, kde lidé v kvalitních oblecích pořádali velkou oslavu. S otevřením dveří zavládlo hrobové ticho. Všichni oslavující bohatí totiž neviděli cestovatele, ale přerostlého lesního skřítka. Polekaní barmani a servírky reagovali velice rychle a lesnímu trpaslíkovi pomohli najít pomocí zvláštního malého zrcadla s androidem cestu k cíli. Oznámili: „Jděte rovně a po sto metrech zahněte na rozcestí doprava, pak doleva, rovně a doleva a jste na místě.“   Podle rad cestovatel pokračoval v cestě a objevil se uprostřed čtvrti pro bohaté. Žádný ukazatel neobsahoval tu ulici, kterou mladý dobrodruh potřeboval, a čtvrť neměla konce. V okamžiku beznaděje vyšel z jednoho z domů ke svému autu neznámý muž. Cestovatel k němu bryskně vyrazil, optal se na směr a pán odpověděl, aby chvilku počkal a znovu zašel domů. Ve vteřině z budovy vyletěl velký pes a začal štěkat. Za ním vyšel z domu i neznámý muž s vodítkem v jedné a telefonem v druhé ruce, napsal si adresu a stal se průvodcem mladého dobrodruha k tajemné ulici. Z neznámého muže, jehož pes chtěl cestovatele celou cestu zabít, se vyklubal milý Američan žijící v Berlíně. V krutém bubnování deště a za hlasitého čvachtání bot hledali společně dva neznámí lidé skrytou ulici umístěnou kdesi v lesích. I s pomocí vyspělých technologií 21. století nenalezli tito dva hledači cíl své cesty dříve, než po hodině a půl hustého deště a zmoklého psího vytí. Hodiny mobilů právě odbíjely dvacátou hodinu večerní, když oba chodci vstoupili do tajemného komplexu budov a rozloučili se. Odcházeli každý svým směrem.Tajemný Američan se svým velkým psem, skrytý pláštěm noci, pokračoval hluboko do lesa, druhý chodec vykročil k tajemným svítícím budovám, v nichž měl strávit následující týden plný nových dobrodružství s dalšími cestovateli z jiných světů.

Grunewald – tak se jmenovala oblast Berlína, kde jsem byl ubytovaný. Celý komplex (něco jako DDM) byl ohraničený fotbalovým hřištěm, tenisovým kurtem, čtvrtí bohatých lidí (doktoři, právníci a jiní vlivní lidé) a katarskou ambasádou. V okolí komplexu se nacházely kamery a další bezpečností prvky.

Kurzu se účastnili Češi, Slováci, Poláci, Rumuni, Řekové, Němci a Španělé.

Aktivity projektu

Následující dny nás čekalo mnoho různých činností. Hlavní harmonogram byl stanoven takto: dopoledne, odpoledne a večer hlavní aktivity projektu (všechno spojené s vedoucí úlohou lidí na těchto projektech) a po večeři mezikulturní akce – tancování, hraní her, učení se základních frází jazyků účastníků atd.

Pojmenovat všechny aktivity spojené ať už s dopoledním, či odpoledním hlavním programem, by obsáhlo nejméně pět stránek. Proto Vám zde vylíčím jen několik dnů, kde jsou zachycené jednotlivé události.

Reportage from Berlin’s Erasmus by Martin Nepevný

 

20. března 2017 – pondělí

Tyto Erasmy jsou na stejné brdo. Člověk přijede a začne seznamováním se s ostatními účastníky, které skončí rozloučením poslední večer mobility. Jsme všichni nevyspalí, ale celý program stojí za to, takže nám to ani nepřijde. Nakonec odjíždíme jako velcí přátelé.

Po snídani nás čekaly stmelovací hry. Byli jsme hned v úvodu rozděleni do dvou týmů. Šli jsme za DDM dál do lesa a ocitli jsme se v prostoru lanového centra. Celé dopoledne měly týmy za úkol procházet a balancovat na dráze v podobě slacklinů. Po obědě a polední pauze jsme se vrátili do lanového centra, ale tentokrát jsme byli rozděleni do více týmů. Dostali jsme instruktáž, jak jistit lidi ve výšce a překonávat rozličné překážky. Následoval úkol jistit účastníky, kteří lezou a pohybují se na lanové dráze v šesti metrech nad zemí. Já se stal ochráncem velice zajímavého Slováka jménem Robert (V 18 letech před maturitou procestoval díky Erasmu přes sedm zemí, já mám oproti němu ještě hodně co dohánět!). Když jsem pak lezl já, vystřídali jsme si funkce.  Už podruhé jsem během dvou dnů překonal svou zónu komfortu. Včera během strastiplné, ale objevné cesty, dnes, když jsem na druhý pokus s pomocí mantry proti strachu vylezl na úplný vrchol a ještě se prošel. Vedoucí instruktor centra na mě koukal, jako na zjevení: z kluka, který se před chvílí po pár metrech vzdal, se o tři minuty později vyklubal vrcholový lezec. A ještě se prošel. Večer se táhl ve znamení zpětné vazby uplynulého dne a oslavy narozenin Michala (návštěvník z Polska, jenž se „stal dospělým“) a instruktorky Biondy. Cítím se znovu svobodný a jsem rád, že cestuji – nemusím řešit nic okolo školy a neustálého plánování všeho možného.

Video Robert Bobor

21. března 2017 – úterý

Po dnešním coffee breaku v 10 hodin nám instruktoři oznámili, že nás během půl hodiny čeká celodenní hra Hledejte Mr. and Mrs. X v Berlíně. Rozdělili nás do tří týmů: na manželé X a dvě skupiny, které je hledají. Dostali jsme mapy hromadné dopravy, telefony (měli jsme se hlásit z určeného místa každých 20 minut) a celodenní jízdenku à a hurá do víru velkoměsta. Akce se ovšem nenesla ve smyslu chození po obchoďácích. Přišli jsme na dané místo, kde se podle poslední SMS nacházeli manželé X, kteří si tam udělali selfíčka nebo fotky, a odkud pokračovali dále. Celý den jsme jezdili berlínskou nadzemkou i metrem a nachodili mnoho kilometrů. V pět hodin hra skončila, při návratu nás zastihly kroupy a velký déšť. Večer se nesl ve znamení mezikulturní večeře. Každá národnost s sebou přivezla sladkosti nebo jídlo ze své země. Tančilo se do tří hodin ráno, s holkami ze Španělka a Rumunska jsem se při tom učil od Řeků karetní hru spojenou s čínskými prvky.

bye bye Berlin

bye bye Berlin

24. března 2017 – pátek

Dnes ráno jsme měli zpětnou vazbu na včerejší večer spojený s nácvikem krizového managementu, o kterém jsme se bavili následně. Včera večer bylo vyhlášeno volno, ovšem s menší hrou. Jako obvykle následovalo rozdělení do týmů, tentokrát po dvou chlapcích a dvou dívkách. Měli jsme si zapsat na papírek, co téhož večera chceme dělat, a lístek schovat do kapsy. Následně byli účastníci v jednotlivých týmech k sobě instruktory spoutáni provazem. Museli jsme společně strávit večer i ráno a řešit nastalé problémy. Každý měl své činnosti, které chtěl téhož večera vykonat, například zajít si na záchod, do sprchy, tančit, jít nakoupit nebo spát. Instruktoři se také spojili provazem. Byl to velice zajímavý večer. Ne každému se to zamlouvalo, ale všichni jsme nakonec vyšli ze svých komfortních zón.

Po obědě následovala poslední hra dnešního dne. Zase vytvoření týmů – už jsme byli jako armáda, jeden kolektiv. Každý tým dostal instrukce v morseovce a po jejich rozluštění jsme s úkoly podruhé vyjeli poznávat Berlín. Ocitl jsem se v týmu s Řekem Mathem, Robertem a holkou z Rumunska, našimi úkoly bylo mluvit o něčem společném s podnikatelem, skejťákem a policistou, dále získat lístek do kina zadarmo, zahrát s někým na ulici kámen, nůžky, papír a lehnout si společně doprostřed ulice. Startovali jsme z jednoho určitého místa a měli jsme se s ostatními týmy sejít v sedm hodin večer na slavném Alexanderplatz. Při tomto výletu jsem si konečně koupil nové boty – zašel jsem do Primarku: tolik bot za super ceny! Koupil jsem si tři páry celkem za 30 euro, vedle se dokonce nacházel obchod se značkovou obuví za pakatel – a podíval se s ostatními k berlínské zdi, jež byla mým cílem. Naše hra skončila v sedm hodin na Alexanderplatz zpětnou vazbou na celý den a šlo se do hospody, kde se kecalo a tancovalo.

Následující den nás čekaly poslední chvíle této mobility, během nichž jsme si zrekapitulovali všechno z uplynulého týdne a dostali youth pass. Z první řady jsme se zúčastnili soukromého kytarového koncertu Matheho a Biondy (hráli kromě známých písníček také svou tvorbu) a všichni se smutkem rozloučili, protože někteří následující den v něděli brzy ráno odjížděli